Příběh krajiny a lidí, obyvatel Bousína a Repech
Obec Bousín se nachází ve vrcholové části Drahanské vrchoviny. Přidruženou obcí jsou od roku 1960 Repechy. Obě vesničky jsou nevelké, Bousín i Repechy mají dohromady 150 stálých obyvatel. Přesto nebo možná právě proto se tady pořád něco děje. „A jestle nevěřite, tož to se k nám mosite brzo přejit podivat, rádi si s vama horácke popovídáme a spósto zajimavosti vám vokážeme! Možná ste z teho nářeči tumpachovi, tak rači bodo dál psat spisovně.“
Malebná kopcovitá krajina s hlubokými lesními žleby, Bousínským a Repešským potokem, je pramennou oblastí říčky Okluka, která se vlévá do nedaleké Plumlovské přehrady. Obce náleží do kraje Olomouckého, do okresu Prostějov, od Prostějova jsou vzdáleny asi 22 km.
Příběh osídlování krajiny a způsob života lidí byl od pradávna do značné míry formován nadmořskou výškou místa. Ne jinak tomu bylo i v okolí dnešního Bousína a Repech, kde nadmořská výška neklesá pod 600 m n.m. Drahanská vrchovina nebyla dlouhé věky lidmi osídlena a jen málokdo si dnes umí představit, že až do 13. století n. l. tady byl téměř všude jen a jen prales. V původních lesích Drahanské vrchoviny převažovaly porosty bukojedlové, na výslunných svazích dubohabrové, jen u Protivanova v nadmořské výšce nad 700 m rostly smrky.
Řada nálezů dokazuje, že již před 15 000 lety patřila Morava k oblastem, jimiž člověk jako lovec sobů nejen procházel, ale někdy zde i dočasně tábořil. Můžeme tedy předpokládat, že lovec z nížin nebo od jeskyní Moravského krasu někdy zabloudil i do obtížně proniknutelných lesů u dnešního Bousína či Repech. V mladší době kamenné (asi 6000 až 3500 let př. n. l.) se lidé ve střední Evropě místo náročného lovu a neustálého pohybu začali usazovat a věnovat zemědělství. Vesnice zakládali jen v nížinách a v blízkosti řek, kde měli vše, co potřebovali: úrodnou půdu a mírné klima Drahanské vrchoviny je nelákala. Ani doba bronzová a železná (asi 3000 let až 1. století př. n. l.) nezanechala v katastru Bousína a Repech zásadnější stopy po osídlení. V blízkosti Bousína byla nalezena jen velká kamenná sekera a bronzový náramek. Za pozornost určitě stojí keltské oppidum na homolovitém kopci u dnešního Malého Hradiska (2. až 1. století př. n. l.), v nedalekých lesích těžili Keltové železnou rudu, což dokazují zasypané štoly i železná struska v nedalekém potoce Okluka.
Doklady o osídlení Drahanské vrchoviny Slovany v 8. až 10. století byly nalezeny v lesích mezi dnešní
Habrůvkou a Olomučany u Rudice. Železem získaným v primitivních hutích u Rudice zásobovali Velkomoravskou říši (833 až 906). V 11. a 12 století se Slované posouvali z přelidněných úrodných nížin Moravy i do hlubokých lesů Drahanské vrchoviny s polohou nad 300 m n. m. Písemné zprávy o tom však nenalézáme, zmínka je pouze o Blansku z roku 1113. Ervín Černý – Křetínský vyvozuje z půdorysu návsí a zachovaných plužin, že Slované zde již ve 12. století založili například Rudici, Jedovnice, Ostrov u Macochy, Studnice, Drahany a Protivanov.
V druhé polovině 13. století začalo být v nížinách těsno, lidé pronikali do vyšších málo obydlených, nebo neobydlených poloh, mýtili lesy a na místech poblíž vodotečí zakládali nové vesnice, les proměňovali v louky a pastviny. Nastalo období tzv. Velké kolonizace. Organizační hlavou každého přesídlování lidí byl lokátor. Ten pod taktovkou pánů světských či církevních vybíral místa pro založení nových vesnic a celý přesun organizoval. Sháněl osadníky, dohlížel na rozparcelování a budování nové vesnice. Na své si přišly obě strany – lokátor získal četné výhody, vrchnost daně. Obyvatelé nových vesnic se však nerekrutovali jen z místního českého osazenstva. Do naší vlasti přicházelo obyvatelstvo ze severozápadního Německa, z Bavorska a Dolního Saska.
K největším kolonizátorům na Moravě patří jeden z nejslavnějších olomouckých biskupů Bruno ze Šaumburku. Měl velkou přízeň krále Přemysla Otakara II. a na Moravě založil mnoho vesnic, měst a hradů. Údajně podpořil i založení hradu Holštejna.
Velká kolonizace výrazně změnila i krajinu vrcholové části Drahanské vrchoviny. Kolonizovali ji hlavně páni z Ceblovic – později z Jedovnic, nakonec z nově založeného hradu Holštejna (1268). Otcem prvních holštejnských pánů, Bohuše a Hartmana, byl Crha z Ceblovic. Ervín Černý – Křetínský uvádí (Kronika Podomí, 1999), že je nesporné, že to byli bratři Bohuš a Hartman, kteří část Drahanské vrchoviny, řídce osídlenou slovanským obyvatelstvem, v druhé polovině 13. století kolonizovali pozvanými přistěhovalci. Podle Jiřího Doležala (Papajík D., Páni z Holštejna, 2007) k nám přivedli německy mluvící kolonisty z největší pravděpodobností z oblastí dolnorakouského Weinviertelu z okolí Lávy. Předpokládá se, že na konci 13. století mělo holštejnské panství 20 až 27 sídel, mezi ně patřil i Bousín a Repechy. Českého založení byla asi třetina z nich, nepochybně i vesnice Bohušín, dnešní Bousín a nedaleké Hartmanice, dnešní Niva.
Ervín Černý – Křetínský dále v Kronice Podomí uvádí, že majetková držba holštejnského panství je po r. 1315 nejasná; severní část se dostala r. 1322, po dočasné držbě králem Janem Lucemburským, do rukou pánů z Kravař. Patřily k ní vesnice: Ottenschlag (Ottonis villa – Otinoves), Hartmanice (po Hartmanovi), Bousín (Bohušín – název po Bohušovi z Holštejna), Maršín a patrně Bohdalůvka, Svatoňůvka, Vankouš, Rejpach (Repechy) a Smilův hrad (jméno hradu podle Smila, syna Bohuše z Jedovnic, později z Drahotuš).
Už ve 14. století se obce postupně počešťovaly a dostávaly česká jména. Drahansko velmi utrpělo v 15. století za válek husitských i za válek česko-uherských. Některé vesnice byly vypáleny, jiné postihla morová rána, z míst nepříhodných pro život odešli osadníci dobrovolně. Ervín Černý – Křetínský na Drahanské vrchovině našel a zdokumentoval 62 zaniklých středověkých osad.
V publikaci Z minulosti obce Bousína (Julínek J., Sommer K., 2004) se uvádí: „Bousín (Bauschin) patřil odedávna k Plumlovskému panství a jako jeho součást se uvádí již v roce 1325; Repechy, první zmínka je z roku 1566, kdy je ves uváděná jako pustá; v roce 1716 tu byla založena sklárna a ves byla obnovena.“
Hlavním zdrojem obživy bylo v Bousíně a Repechách zemědělství, avšak málo úrodná půda v tvrdých klimatických podmínkách jí přinášela nedostatek. Hodně se pěstoval len, ze kterého se získalo vlákno. Z upředených nití se na tkalcovském stavu tkalo plátno, z něj se šily různé oděvy. Hodně se včelařilo. V létě se chodilo do lesa na maliny, ostružiny a jahody, s nasbíranými plody pak do města na trh. Les poskytoval lidem stavební materiál a topivo. Kolomazné pece stavěli kolomazníci, milíře uhlíři. Především majitelé menších polností si přivydělávali lesnickými pracemi. Od 19. století také krejčovstvím pro oděvní podnik v Prostějově, který se stal již v druhé polovině 19. století jedním z největších center výroby konfekce v Evropě.
Kulturní život se začal v obcích rozvíjet až na přelomu 19. a 20. století. Nejvíce k tomu přispěly, po zavedení povinné osmileté školní docházky (1869), školy: Bousín – stará škola byla postavena v roce 1878, nová škola 1913; zrušena 1977; Repechy – stará škola byla postavena v letech 1862 až 1863, nová škola 1913; zrušena 1967. Občané si začali uvědomovat také přínosy spolkového života, který mimo jiného přispíval k vyšší vzdělanosti.
První světová válka (1914 - 1918) ochromila život obou vesnic, narukovali muži ve věku od 18 do 50 let, ve vsi zůstali z mužů jen stařečci a muži vojenské služby neschopní. Z Bousína a Repech padlo ve válce nebo zemřelo na následky zranění 10 mužů, ke vzniku samostatného Československa v roce 1918 přispělo 6 místních občanů, legionářů. V čem tkví jejich zásluhy? Z válečného zajetí přestoupili do československých legií (5 v Rusku, 1 v Itálii), s nimi bojovali na frontě proti Rakousko-Uhersku a za svobodu vlastního národa.
Ještě v první polovině 30. let dvacátého století se způsob života v Bousíně a Repechách příliš nelišil od 19. století. Po zavedení autobusové dopravy v roce 1925 bylo zásluhou hlavně učitelů Ladislava Ryšky a Josefa Lišky, že chlapci odcházeli do učení nebo na zkušenou. Ve třicátých letech, v období světové hospodářské krize, byli lidé bez práce i v Bousíně a Repechách, mnoho rodin upadlo do chudoby. Nezbytnou pomoc těmto rodinám zajišťoval stát stravovacími i ošacovacími akcemi.
Druhá světová válka existenci Bousína i Repech dokonce ohrozila, obě obce byly Němci určeny k zániku. Narůstající nebezpečí ze strany nacistického Německa vedlo ve třicátých letech k vybudování vojenské střelnice u Vyškova. Německou armádou byl tento výcvikový prostor převzat 26. března 1939. 5. září 1940 vydal říšský protektor von Neurath výnos o stěhování 33 obcí na Drahanské vrchovině, které mělo být původně ukončeno do 31.10.1942. Vystěhování se vztahovalo i na Bousín a Repechy. Cílem bylo vytvořit německý koridor, který měl propojit německé ostrůvky na Litovelsku a Olomoucku přes německý ostrůvek u Vyškova s německými obcemi na Brněnsku. Morava měla být rozdělena na dvě části, čímž se vytvářely předpoklady pro další postupné osídlování Moravy Němci a pro postupné ovládnutí českých zemí a jejich germanizaci (poněmčení). K násilnému vystěhování Bousína a Repech došlo na podzim v roce 1943. Bousín byl vyhlášen cvičnou bojovou obcí s kulometnými hnízdy ve škole. Dopady na život obou obcí po ukončení války byly fatální, což symbolicky přibližují čísla porovnávající počet obyvatel obou obcí před válkou a po válce: Bousín 1930/1949: 300/165 obyvatel; Repechy 1930/1949: 278/105 obyvatel. Mnohé rodiny se domů vůbec nevrátily, protože jejich domy byly rozbořeny nebo byly neopravitelné. V lepším případě byla obydlí jen vyrabovaná. Na opravy chyběly peníze, hlavně však materiál. Například okna bylo povoleno zasklít jen venkovní tabulkou. Škody způsobené vystěhováním byly zvládnuté teprve v polovině 50. let. Druhá polovina dvacátého století přinesla řadu změn – v roce 1956 bylo založeno zemědělské družstvo v Bousíně, od roku 1962 se stalo společným zemědělským družstvem Bousína a Repech. Zaměstnanost se postupně přesouvala do průmyslových závodů v Prostějově a Blansku. Stále více mladých lidí z Bousína i Repech studovalo střední nebo vysoké školy. Životní úroveň obyvatel Bousína a Repech do té doby nepředstavitelně vzrostla.
Fenoménem Bousína je ochotnické divadlo
V letech 1928 až 1977 bylo odehráno 44 představení, 11 z nich režíroval Jaroslav Hanák (1963 až 1977), poslední řídící učitel místní malotřídní školy. Zpěvohra Srdíčko z lásky (1964), v jeho režii, sklidila velké ovace a ochotnický soubor putoval s představením po blízkém i vzdálenějším okolí téměř tři měsíce. Hrou Moudrá ševcová (1974) obsadila bousínská škola druhé místo v okresní přehlídce divadelních souborů.
Tradice pokračuje, od roku 2019 připravuje divadelní vystoupení v obci zájmový spolek Rajka.
Fenoménem Bousína je od roku 1928 také sbor dobrovolných hasičů
Přátelé, co všechno stíhají místní hasiči, to nejde popsat, to se musí vidět a zažít! Na hřišti od jara do podzimu pravidelně společně trénují hasičský sport děti usedlíků, chalupářů a nezřídka se k nim přidávají i děti ze sousedních obcí. A dospěláci? Jak jinak, trénují taky! Klubovnu na hasičce mají plnou pohárů ze soutěží. Kromě toho organizují jednu akci za druhou, každoročně například Vánoční jarmark, Pivní slavnosti, ples; pravidelně i hasičské okrskové závody a závody Okresní dětské ligy. V roce 2022 ve spolupráci s Obcí Bousín zorganizovali oslavu 700. výročí založení Bousína a Repech spojenou s odhalením pamětního kamene, který připomíná oběti první a druhé světové války z Bousína i Repech. V témže roce pomohli Obci v kulturním domě v Bousíně zabezpečit ubytování sedmi ukrajinských běženců, rodin s dětmi.
Sokol je tradicí obce
Sokol byl v Bousíně zřejmě ustaven už před první světovou válkou, neboť členství v Sokole je uvedeno jako politická příslušnost (Rakousko-Uhersko) ve vojenských válečných dokumentech bousínského občana Františka Šrámka. Význam sokolů pro vznik samostatného Československa ocenil i prezident T. G. Masaryk: „Bez sokolů by nebyly legie, bez legií by nebylo Československo.“ Po první světové válce obecní zastupitelstvo Bousína umožnilo cvičení Sokola v budově nové školy. V květnu 1924 bylo zřízeno letní cvičiště pro školní děti a tělovýchovnou jednotu Sokol na pozemku starosty obce Josefa Žvátory z č. 2. Jako hřiště slouží doposud. Činnost Sokola byla v první i druhé světové válce pozastavena. Po roce 1945 Sokol v Bousíně obnoven nebyl. Sportování přesto pokračovalo, někdy více a někdy méně, tradičně se hrál volejbal, nohejbal a fotbal, občas se konaly lyžařské závody dětí. V roce 2022 byl v Bousíně Sokol po 80 letech obnoven. Znovu vede občany Bousína k pohybu a společné aktivitě.
Lípy na návsi v Bousíně byly a jsou symbolem národního obrození, svobody národa i našich domovů
Občané Bousína již od 18. století velmi dbali na slovanskou symboliku, při důležitých událostech vysazovali lípy. Lípa je stromem Slovanů – přisuzovali jí ochrannou moc, věřili, že dokáže odehnat zlé duchy. Sázeli ji v blízkosti obydlí, protože věřili, že do něj pak neudeří blesk.
Lípy u zvonice v Bousíně byly vysazeny v roce 1794, jako symbol národního obrození. V roce 2004 odborný posudek upozornil na to, že lípy jsou v nevyhovujícím stavu a ohrožují okolí. Jejich záchrana nebyla možná a musely být pokáceny. O rok později, u příležitosti 60. výročí ukončení druhé světové války, byla na jejich místě vysazena lípa nová, které se tam bohužel nedařilo.
30. dubna 1919 byla před usedlostí č. 2, současným kulturním domem, vysazena Lípa svobody na počest vzniku samostatného Československa.
V roce 1955 byly u příležitosti 10. výročí návratu občanů Bousína z válečného vystěhování obce vysázeny Lípy svobody na návsi – alej od kulturního domu až na dolní konec vesnice. Tyto lípy mají připomínat totální zničení mnoha domů v obci během druhé světové války, současně jsou symbolem houževnatosti obyvatel, kteří se po válce do Němci zpustošených domovů vrátili.
28. října 1968 byla vysazena Lípa svobody u hřiště, a to u příležitosti 50. výročí vzniku samostatného Československa.
Několik vzrostlých lip zdobí i náves v Repechách.
Mějme i nadále na paměti pohnuté dějiny českého národa i pohnuté dějiny našich obcí, Bousína a Repech! Mějme v úctě symboly svobody národa a věřme, že i nás chrání před zlovůlí a příkořím.
„Tož tak, co ve na to řikáte? Že se teho nedije málo v našich dědinkách?! A to sem se mosela pře psani ještě hodně krotit. Vubec tade nepišo třeba vo knižkách, ktery napsal místní rodák Pepa Julinek. Te vám doporočojo take vomrknót, až se ho nás nekde zastavite, só k máni v místní knihovně v Bósině. Nélepši bode, kdež přejedete na jaře. To kvetó na Janečkovim žlibko nebo na pastvisko petrkliče. To je vopravdo žlotá nádhera! Nebo v zémě! Kdež napadne snih, lyžojeme na běžkách vokolo Maršéna, děcka he velci, místni nadšenci he přespolni. Přejet mužete na kole, autobusem vod Prostějova nebo vod Blanska. Ale nélepši bode, kdež přendete pěške! To mužete cestó ještě ledacos hovidět nebo hoslešet – barevny kvitka na lókách, na stromech a v luftě kdovi jaky ptáke, ve žlebech třeba he černyho čápa. Ale pozor, ať na meze nešlápnete na zmijo!
V Bósině se mužete he vobčersvit. Obchod ho nás ož zasé fungoje a v hospodě se toči vyborny pivo, každé to řiká! Hospodské Karel načepoje určitě dobry he vám. A kdebe vám ztěžkle nohe, pak tade mužete v jedné chalopě he přespat, pronajimaji jo celoročně.
Vidite, jak si te dědinke vopečováváme! Habe ne, teď sme tade doma a naše děcka tade zapóštijó kořene. Tož si teho mosime hledět he dál.“
Dáša Zouharová, rozená Šrámková, autorka textu,
ve spolupráci se starostkou obce Monikou Tmé a místostarostkou Danou Minxovou
